
Mýty o úzkosti kolují všude kolem nás a jsou jedním z hlavních důvodů, proč mnoho lidí váhá vyhledat odbornou pomoc. „Prostě se uklidni.“ „Každý má někdy stres.“ „Zkuste myslet pozitivně.“ Tyto věty většinou vycházejí z nepochopení toho, co úzkostná porucha skutečně je. Pojďme si společně projít 10 nejčastějších mýtů o úzkosti a podívat se na to, co říká současná věda.
Pojďme si společně projít 10 nejčastějších mýtů o úzkosti a podívat se na to, co říká současná věda a klinická praxe.
Stres a úzkostná porucha jsou dvě odlišné věci. Stres je přirozená reakce na konkrétní situaci — když se situace vyřeší, stres odezní. Úzkostná porucha naproti tomu přetrvává dlouhodobě, často šest měsíců i déle, a to i bez zjevného vnějšího důvodu. Není to otázka postoje nebo přístupu k životu. Je to skutečné onemocnění, které vyžaduje pozornost a péči.
Moderní zobrazovací metody mozku ukazují, že u lidí s úzkostnou poruchou dochází ke skutečným změnám v mozku. Výzkum prokázal rozdíly zejména v oblasti amygdaly, která zpracovává strach a ohrožení, a prefrontálního kortexu, který se podílí na regulaci emocí. Úzkostná porucha má tedy měřitelný biologický základ — stejně jako diabetes nebo vysoký krevní tlak.
Tento mýtus je nejen nepravdivý, ale i nebezpečný, protože odrazuje lidi od hledání pomoci. Úzkostnou poruchou trpí lidé napříč všemi profesemi a životními situacemi — úspěšní manažeři, profesionální sportovci, váleční veteráni. Na vzniku úzkosti se podílí kombinace genetických předpokladů, mozkové chemie a životních událostí. A co víc: vyhledat odbornou pomoc vyžaduje obrovskou odvahu, ne slabost.
Bez adekvátní léčby se úzkostná porucha zpravidla postupně zhoršuje. Člověk si postupně vytváří vyhýbavé vzorce chování, jeho svět se zmenšuje a příznaky se prohlubují. Statistiky ukazují alarmující údaj: průměrný člověk s úzkostnou poruchou čeká deset let, než poprvé vyhledá odbornou pomoc. Deset let zbytečného trápení, které by šlo výrazně zmírnit.
Tohle zní logicky, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Vyhýbání se situacím, které ve Vás vyvolávají úzkost, ji paradoxně posiluje. Pokaždé, když se něčemu vyhnete, Váš mozek si potvrdí, že daná situace je skutečně nebezpečná. Strach se tím upevňuje. Proto je jedním ze základních pilířů léčby úzkosti takzvaná postupná expozice — tedy pozvolné a bezpečné vystavování se obávaným situacím, díky kterému se mozek naučí, že skutečné nebezpečí nehrozí.
Léky mohou být důležitou součástí léčby, ale rozhodně nejsou jedinou cestou. Existuje celá řada přístupů, které prokazatelně pomáhají:
Nejúčinnější bývá kombinace více přístupů, přizpůsobená konkrétnímu člověku a jeho potřebám. Přesně tak to je i v našem programu Stop Úzkosti. Připojte se na naše vysílání s psycholožkou zdarma „Jak se zbavit úzkostí a psychických atak“ zde>>
Plachost a sociální úzkostná porucha jsou klinicky odlišné stavy. Plachý člověk se může v nových sociálních situacích cítit nesvůj, ale zvládne je. Člověk se sociální úzkostí prožívá extrémní strach, který může být tak intenzivní, že mu brání v běžném fungování — v práci, ve vztazích, při každodenních činnostech jako nakupování nebo telefonování. Není to jen ostych, je to porucha, která výrazně snižuje kvalitu života.
Říkat člověku s úzkostnou poruchou, aby „prostě myslel pozitivně“, je přibližně stejně užitečné jako říkat člověku se zlomenou nohou, ať prostě normálně chodí. Je to zjednodušující a zraňující. Úzkostná porucha není důsledkem špatného přístupu k životu. Pozitivní myšlení samo o sobě nemůže změnit neurochemické procesy v mozku. Takové rady, i když jsou míněny dobře, ve skutečnosti člověka s úzkostí ještě více izolují, protože v něm vyvolávají pocit, že selhává, když mu „tak jednoduchá“ věc nepomáhá.
Strategie „tvař se, že je všechno v pořádku“ může krátkodobě pomoci zvládnout konkrétní situaci. Ale jako dlouhodobý přístup je škodlivá. Potlačování úzkosti bez skutečného řešení jejích příčin může vést k tomu, že člověk trpí celá desetiletí, aniž by se jeho stav zlepšil. Úzkost, kterou neřešíte, nezmizí — jen se projeví jinými cestami: nespavostí, tělesnými obtížemi, vyčerpáním nebo depresí.
Traumatické zážitky z dětství mohou být jedním z faktorů, ale zdaleka ne jediným. Na vzniku úzkostné poruchy se podílí celá mozaika příčin:
Mnozí lidé s úzkostnou poruchou nemají žádné dětské trauma. Hledat jednu jedinou příčinu je zavádějící a může vést k pocitu beznaděje u těch, kteří si žádné trauma nevybavují, ale přesto trpí.
Mýty o úzkosti mají jedno společné: brání lidem vyhledat pomoc a zbytečně prodlužují jejich trápení. Pokud Vás některý z nich dosud ovlivňoval, vězte, že v tom nejste sama.
Úzkostná porucha je skutečná nemoc s reálnými příčinami a účinnou léčbou. Není projevem slabosti, neprojde sama od sebe a nestačí na ni pozitivní myšlení. Ale dá se s ní pracovat. A první krok — zbavit se mylných představ — jste právě udělala.
Pokud cítíte, že úzkost ovlivňuje Váš každodenní život, neváhejte se obrátit na odborníka nebo se připojte zdarma na naše vysílání s psycholožkou zdarma, pomůžeme Vám žít zase naplno. Zasloužíte si žít bez zbytečného strachu.
Vysílání (zdarma) s psycholožkou Mgr. Karolínou Dobšíčkovou
Jak se "zbavit" úzkostí a panických atak
3 kroky, jak žít znovu naplno a v radosti